********Jsem něžný, jsem krutý, ale jsem život. Pláčeš? I v slzách je síla tak jdi a žij!

Kolikrát mi bylo pět....

19. května 2014 v 10:57 | angelxheart |  Témata týdne
Když se stmívá a já slyším spívat (zřejmě, asi, určitě asi:D ) kosy...jsem zase ta pětiletá holčička..sedím na okraji postele rodičů, kolem sebe tašky (nejvíce ji poslouchám když se vrátím z dovolené-taková tradice no) a skoro mi nabíhají slzy (nesnáším změny typu stárnutí): "Už ti je pět." a tak to jde až do tet, vždy si připomenu kolik mi je...při této pro mne smutné písni se mi i v těch pěti vybavovaly vzpomínky...
Jak mi byly tři, táta mě nesl v nosítku na zádech a já jsem volala:"Tati." a natáhla se k jeho ruce, pak k ruce vedle jdoucí mámi: "Mami, poť blíž, nedošáhnu na tebe." jako by mi měli oba za chvíli umřít, zmizet...nikdy sem se s nimi moc netulila, moc jsme se neobímali, jen povinné pusy na dobrou noc a k obědu. Ale spala jsem v jejich posteli, byli naštvaní, že tam zavazím, měla sem přece svoji postel.
Vyprávěli mi pohádky...táta o dvou světech: o našem, kde žije v domečku chlapeček Kristián se svým ptáčkem Emilem (tehdy jsem měla plyšového máňásčího ozývajícího se čápa jménem Emil...tedy dokud jsem si ho nezničila tak, že sem ho pozvracela -kde je mu konec Plačící) možná měl ještě další zvířata, ale pamět neslouží....zkráceně: jednou k nim snad-přišel jednorožec a provedl je takovým tunelem do druhého dalo by se říct "pohádkového" světa, kde zažívali různá dobrodružství.
Máma mi zase vyprávěla o dvou dětech snad sourozencích chlapečkovi a holčičce o jejich zážitcích převážně v lese.
Táta mi četl Mumínky, které zbožňuji do teť i v japonském "kresleném" podání
Medvídka Pú, Pipi dlouhou punčochu, Hoši od bobří řeky, Rychlé šípy -založila sem také klub Kočičí hlava a mne zvolili ostatní členové "velitelkou", snili jsme o tom, jak až nám bude 12,13let budeme podnikat společné výlety, jako Rychlé šípy...klubovnu tvořil prostor ve vysouvacím stolku. Pak jsem tátu přemluvila v asi 7letech aby mi přečetl všechny díly Hobita a Pána prstenů...skoro jsem u toho tehdy brečela...a hrozně se mi líbil Gandalf-jako vzor a ten druhý zlý čaroděj. A spoustu dalšího, máma mi samozřejmě taky četla. Oba četli rozdílně, táta pracuje v rádiu a tak musí umět zaujmout...i kdyby četl nějakou slátaninu, tak člověk se zájmem poslouchá i teť si od něj nechávám číst...nejlepší je, když čte MayovkyÚžasný
Pak jsem měla dva (až do tet) pubertální bratry, jednomu tehdy bylo cca 20 a druhému asi 18let. Dělali různé vylomeniny např, na mě vybafli apod. a strašně rádi mě strašili tím, že mi vyprávěli, jak si pro mě přijdou umrlci a sežerou mě...jednou na horách když jsme byli všichni tři sami v pokoji a rodiče se bavili večeří a venku byla tma, oni dva se najdenou vypařili, natáhli na sebe prostěradla či co a dělali, že jsou umrlci, když jsem začínala nabírat, tak utekli přes terasu do tmy ven...já než jsem se odvážila ke dveřím do chodby, která byla hned vedle kuchyně, tak mne z druhé strany zamkli...křičela sem, ale nikoho jsem vždycky moc nezajímala a rodiče si toho všimli až po nějaké době...ani nevím jestli jim vynadali, nebo je pochválili. Byli a jsme všichni tři vedeni k tomu, že se máme rádi tím, že se ponižujeme a předháníme.

Básnička o kom jiném než o mě co by sebestředné osobě:
Když mi bylo pět,
skládala jsem básničky z vět,
hned jsem je musela rodičům říct,
a když mi vyšli vstříc,
zapsaly moje výtvory,
do psací potvory.
Kde jsou moje básničky,
zmyzeli v času studničky,
po tváři by mi tekly slzičky,
ale co by to bylo platné?
tím se nenajdou.
Asi se bez mne obejdou,
mršky jedny.
Co když se snědli,
a nebo jsou některé u táty v diáři,
na papíře, který je už asi fakt nesnáší...

Kde je těm básničkám konec...a napsala sem jich celkem dost:) Pak jsem ještě nezmínila školku...ano od 4let jsem chodila do školky...měla sem tam celkem hodně kamarádů/ek, ale byla sem celkem dost často zamlklá a jak už sem ixkrát psala ve svých článcích taky nemocná a měla (mám) divné rodiče, ale občas sou opravdu super a je s nima legrace:) ale to odbočuji, chodila sem do mateřské školky= žádná pitomá televize -sem si tet spoměla jak mě bolelo ucho a aby jsme nemuseli jít na propíchnutí do Motola, tak mi rodiče/babička nakrájeli česnek a pokud mě bolelo fakt hodně tak cibuli (ta je silnější) zabalili je do látkového kapesníku a přiložili mi to k postiženému uchu...někdy mě v něm opravdu praskalo a bolelo, jak ta cibule/česnek bojovali se zánětem...a já si pamatuji chvíli kdy mi mohlo být tak 5 (protože v té vzpomínce byla i babička, která umřela v mých šesti) a seděli jsme do doslužující televize u večerníčku (myslím, že to byl Rumcajs), já na klíně/vedle babičky, která mě přidržovala ten kapesník u ucha a já se snažila soustředit se na večerníček:" Tati, už to zase nefunguje!" sekírovala sem otce aby probudil televizi zázračným tlačítkem kterému byl nejblíže. To mi také připomělo, jak jsem poslouchala ještě na gramofonových deskách pohádky a nejvíce jak jinak Rumcajse a pak čím dál více kazety a nesnášela sem narozdíl od dneška Rockové a prostě hlučné kapely...dneska je mám ráda jen některé a nesmí to být beztvarý hluk a změť skřeků a chrapotu.
No vzpomínek je hodně (mohlo by jich být mnohem víc kdyby mi otec nestratil -či co- několik velkých alb a tak mám ubohých jen asi 5 fotek), ale nemohu je tet všechny vypsat je třičtvrtě na jednu, ale článek vydám až kolem desáté aby byla alespon malá šance, že si ho někdo přečte:P

Opět se aktuálně jen mořím s učením a zítra bude den obráceného "D" takže se pudu opět udat do školy.....narazila sem na film o školství, o tom co nám rvou zbytečností do palic, sem v půli filmu a můžu jen doporučit: http://www.youtube.com/watch?v=1le7QtclNbE
Co dodat, pište komentáře, hodnoťte moje články...dík za námahu:)
/omluvy jen srší za gramatické chyby v mém článku:)/
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl/a jsi tu?

Byla!
Byl!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama