close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

********Jsem něžný, jsem krutý, ale jsem život. Pláčeš? I v slzách je síla tak jdi a žij!

Květen 2014

Za mými zády

25. května 2014 v 19:00 | angelxheart |  Témata týdne
Někdy=každou chvíli si říkám jak to na tomhle světě chodí a přicházím na stále nové detaily kterých si někteří nevšimnou. A nebo jen dělají, že o tom nevědí? ...je to i tím, že vidím auru a trochu umím pracovat s energiemi...beru svět jako zrcadlo jednu stranu celkem známe, ale tu druhou mohou znát jen ti, co si to určí jako jeden ze svých cílů -nemyslím tím nějaké vyvolené, prostě "normální" lidi. Svět za zrcadlem popisuje nádherně knížní série Hlídek od Sergeje Lukjaněnko o které jsem už ixkrát psala, že mám už přečtené 2díly Noční hlídka, Denní hlídka a rozečtený třetí Šerá hlídka -není to trilogie- pak je snad Nová hlídka atd. Připadá mi, jako by autor také viděl auru a také vnímal jak fungují energie...možná je také indigové dítě jako já, ale když jsem viděla jak vypadá (ano sem typ co občas odsuzuje lidi ze vzhledu) tak to je asi další člověk, co do svých knih vkládá převážně svoje touhy a vzpomínky a není ničím nápadný. Lidé se dají odsoudit podle vzhledu, ne jestli mají velký zahnutý nos jako já a vypadají jako krokodíl stejně jako já...s tím se bud musí smířit, nebo jít na operaci a nebo jako já se rozhodnout jak chtějí vypadat, ale zase bych se rozkecala o něčem dalším a bylo by to moc témat v jednom článku. Spátky k tomu odsuzování: Můžeme odsuzovat podle toho, jak se dotičný o sebe stará -a to je taky vzhled...jestli má neustále mastné vlasy a nic s tím nedělá, smrdí, jestli má na sobě v kuse dlouho nošené nevyprané oblečení a nebo jestli naopak o sebe až přehnaně pečuje...samozřejmě než se pustíme do odsuzování musíme brát ohled na to, kolik má dotyční peněz, v jakém zázemí žije apod. a už bych se zase mohla rozmluvit o tom jak všechno můžeme změnit...
Včera sem seděla v metru -metro nemám moc ráda všichni jsou tam ještě divnější než na světle nad zemí...až přehnaně odsuzují a nebo pořád čekají že jim ukousnu nos nebo co, či se snadněji zamilují -prostě tam dávají volnější průchod svým emocím....no a naproti mě seděla nějaká slečna/paní (to je fuk) a pořád mě utlačovala...pořád do mě strkala nohama a tak se bere energie, koukla jsem se tedy na stav energie nebo jak to popsat (Sergej Lukjaněnko tomu říká pohled šerem) já ji vidím jen když zrovna chci pokud to nejsou nějaké vírazné výboje a nebo mi v tom naopak někdo nebrání...překáželo by mi to, bych asi hned narazila do sloupu -to narážím i bez toho, ale to je detailNevinný Samozřejmě mě začaly pálit nohy od toho jak mi ta osoba brala energii...tak sem se rozhodla, že si ji vemu spátky. Začala sem ji nasávat a ještě sem ji nastavila ruce aby ta energie do mě šla dřív. Mezi námi bylo takové síto, které zachytávalo všechnu špínu v její energii, všechen stres apod. kterého mám i bez ní dost...moje síto není tak husté jak bych chtěla, protože mám špatnou ochranu proti té špinavé energii, tak si nemůžu dovolit tolik brát, snadno mě někteří dostanou i na dálku a já jsem se ještě nenaučila ji pořádně odpinknout nebo přeměnit na tu co potřebuji. Ta ženská se ani nebránila jak jsem jí tu energii brala, pomineme-li její automatické obrané reflexy. Já si vědomě z lidí "bezdůvodně" energii rozhoně neberu, připadá mi to nespravedlivé a arogantní vůči těm lidem, výjimku tvoří děti, většina -podtrhuji slovo většina nemá ještě zničenou výměnu energií a přeměnu na tu co mi dobře chutná...tzn. že je to nevyčerpá, naopak posílí stejně jako mě, podobné to mají i zamilovaní, ale tam už sou háčky...mindráky jednoho a mindráky druhého, podmíněné reflexy apod.
Musím na sobě ještě hodně pracovat abych mohla být léčitelkou..tet už trochu sem, ale brání mi se v tom rozjet -hlavně ta moje ubohá ochrana. Hodně prý (i já si to myslím) pomáhá když děláte nějaké bojové umění -myslím bojové umění typu Kung Fu, taekwondo -na to chci chodit příští školní rok a pevně doufám, že se mi to podaří.
No mohla bych o tom napsat bychli. Děláte nějaké bojové umění? Víte co to je aura? Můžete napsat komentMrkající

Kolikrát mi bylo pět....

19. května 2014 v 10:57 | angelxheart |  Témata týdne
Když se stmívá a já slyším spívat (zřejmě, asi, určitě asi:D ) kosy...jsem zase ta pětiletá holčička..sedím na okraji postele rodičů, kolem sebe tašky (nejvíce ji poslouchám když se vrátím z dovolené-taková tradice no) a skoro mi nabíhají slzy (nesnáším změny typu stárnutí): "Už ti je pět." a tak to jde až do tet, vždy si připomenu kolik mi je...při této pro mne smutné písni se mi i v těch pěti vybavovaly vzpomínky...
Jak mi byly tři, táta mě nesl v nosítku na zádech a já jsem volala:"Tati." a natáhla se k jeho ruce, pak k ruce vedle jdoucí mámi: "Mami, poť blíž, nedošáhnu na tebe." jako by mi měli oba za chvíli umřít, zmizet...nikdy sem se s nimi moc netulila, moc jsme se neobímali, jen povinné pusy na dobrou noc a k obědu. Ale spala jsem v jejich posteli, byli naštvaní, že tam zavazím, měla sem přece svoji postel.
Vyprávěli mi pohádky...táta o dvou světech: o našem, kde žije v domečku chlapeček Kristián se svým ptáčkem Emilem (tehdy jsem měla plyšového máňásčího ozývajícího se čápa jménem Emil...tedy dokud jsem si ho nezničila tak, že sem ho pozvracela -kde je mu konec Plačící) možná měl ještě další zvířata, ale pamět neslouží....zkráceně: jednou k nim snad-přišel jednorožec a provedl je takovým tunelem do druhého dalo by se říct "pohádkového" světa, kde zažívali různá dobrodružství.
Máma mi zase vyprávěla o dvou dětech snad sourozencích chlapečkovi a holčičce o jejich zážitcích převážně v lese.
Táta mi četl Mumínky, které zbožňuji do teť i v japonském "kresleném" podání
Medvídka Pú, Pipi dlouhou punčochu, Hoši od bobří řeky, Rychlé šípy -založila sem také klub Kočičí hlava a mne zvolili ostatní členové "velitelkou", snili jsme o tom, jak až nám bude 12,13let budeme podnikat společné výlety, jako Rychlé šípy...klubovnu tvořil prostor ve vysouvacím stolku. Pak jsem tátu přemluvila v asi 7letech aby mi přečetl všechny díly Hobita a Pána prstenů...skoro jsem u toho tehdy brečela...a hrozně se mi líbil Gandalf-jako vzor a ten druhý zlý čaroděj. A spoustu dalšího, máma mi samozřejmě taky četla. Oba četli rozdílně, táta pracuje v rádiu a tak musí umět zaujmout...i kdyby četl nějakou slátaninu, tak člověk se zájmem poslouchá i teť si od něj nechávám číst...nejlepší je, když čte MayovkyÚžasný
Pak jsem měla dva (až do tet) pubertální bratry, jednomu tehdy bylo cca 20 a druhému asi 18let. Dělali různé vylomeniny např, na mě vybafli apod. a strašně rádi mě strašili tím, že mi vyprávěli, jak si pro mě přijdou umrlci a sežerou mě...jednou na horách když jsme byli všichni tři sami v pokoji a rodiče se bavili večeří a venku byla tma, oni dva se najdenou vypařili, natáhli na sebe prostěradla či co a dělali, že jsou umrlci, když jsem začínala nabírat, tak utekli přes terasu do tmy ven...já než jsem se odvážila ke dveřím do chodby, která byla hned vedle kuchyně, tak mne z druhé strany zamkli...křičela sem, ale nikoho jsem vždycky moc nezajímala a rodiče si toho všimli až po nějaké době...ani nevím jestli jim vynadali, nebo je pochválili. Byli a jsme všichni tři vedeni k tomu, že se máme rádi tím, že se ponižujeme a předháníme.

Básnička o kom jiném než o mě co by sebestředné osobě:
Když mi bylo pět,
skládala jsem básničky z vět,
hned jsem je musela rodičům říct,
a když mi vyšli vstříc,
zapsaly moje výtvory,
do psací potvory.
Kde jsou moje básničky,
zmyzeli v času studničky,
po tváři by mi tekly slzičky,
ale co by to bylo platné?
tím se nenajdou.
Asi se bez mne obejdou,
mršky jedny.
Co když se snědli,
a nebo jsou některé u táty v diáři,
na papíře, který je už asi fakt nesnáší...

Kde je těm básničkám konec...a napsala sem jich celkem dost:) Pak jsem ještě nezmínila školku...ano od 4let jsem chodila do školky...měla sem tam celkem hodně kamarádů/ek, ale byla sem celkem dost často zamlklá a jak už sem ixkrát psala ve svých článcích taky nemocná a měla (mám) divné rodiče, ale občas sou opravdu super a je s nima legrace:) ale to odbočuji, chodila sem do mateřské školky= žádná pitomá televize -sem si tet spoměla jak mě bolelo ucho a aby jsme nemuseli jít na propíchnutí do Motola, tak mi rodiče/babička nakrájeli česnek a pokud mě bolelo fakt hodně tak cibuli (ta je silnější) zabalili je do látkového kapesníku a přiložili mi to k postiženému uchu...někdy mě v něm opravdu praskalo a bolelo, jak ta cibule/česnek bojovali se zánětem...a já si pamatuji chvíli kdy mi mohlo být tak 5 (protože v té vzpomínce byla i babička, která umřela v mých šesti) a seděli jsme do doslužující televize u večerníčku (myslím, že to byl Rumcajs), já na klíně/vedle babičky, která mě přidržovala ten kapesník u ucha a já se snažila soustředit se na večerníček:" Tati, už to zase nefunguje!" sekírovala sem otce aby probudil televizi zázračným tlačítkem kterému byl nejblíže. To mi také připomělo, jak jsem poslouchala ještě na gramofonových deskách pohádky a nejvíce jak jinak Rumcajse a pak čím dál více kazety a nesnášela sem narozdíl od dneška Rockové a prostě hlučné kapely...dneska je mám ráda jen některé a nesmí to být beztvarý hluk a změť skřeků a chrapotu.
No vzpomínek je hodně (mohlo by jich být mnohem víc kdyby mi otec nestratil -či co- několik velkých alb a tak mám ubohých jen asi 5 fotek), ale nemohu je tet všechny vypsat je třičtvrtě na jednu, ale článek vydám až kolem desáté aby byla alespon malá šance, že si ho někdo přečte:P

Opět se aktuálně jen mořím s učením a zítra bude den obráceného "D" takže se pudu opět udat do školy.....narazila sem na film o školství, o tom co nám rvou zbytečností do palic, sem v půli filmu a můžu jen doporučit: http://www.youtube.com/watch?v=1le7QtclNbE
Co dodat, pište komentáře, hodnoťte moje články...dík za námahu:)
/omluvy jen srší za gramatické chyby v mém článku:)/

Zítra je pondělí -CO BUDEME DĚLAT!

11. května 2014 v 20:36 | angelxheart |  Historie mého života
Tak tu máme konec neděle....Bude pondělí. CO BUDEME DĚLAT!?!?!?!?!? lenochu, lenochu měla by ses učit! Mam zítra 3 písemky a přemýšlim, jak přemluvit angličtinářku, aby mi test odložilaKřičící u zemáku do tet stačilo, když sem se vůbec nezmínila, že mám nějakou písemku dopisovat...ale pak nebudu zas klasifikovaná. Pohoda, i pod mostem se dá žít, že? POHODA? ještě matika, výrazy s*k*r*v*n, pořát je nechápuNevinný
Neska měl brácha zas koncert v Rudolfínu (pracuje v brněnské filharmonii -hraje na fagot) a tak nám s tátou a jeho mámě (brácha je od táty, ale mámu má jinou) sehnal lístky a šlo se...pohled na otce v kvádru byl hmm...úchvatný, vypadá v něm se svým vražedným výrazem(-->fuj Ozzáku, matika!) jako mafián -brácha mu hned skritizoval, že má špatně našité knoflíky. Já si na sebe vzala moje jediné draze koupené růžové minišaty s Václaváku a stříbrný svetr po babičce...hned jsem byla zazděna otcem, že mám tašku, která je tmavě spíš blátivě zelená, že se nehodí atd. -sem ho okamžitě upozornila, že je z blešáku a že do té fialové s falešné kůže (taktéž z blešáku za 50kč -sem usmlouvala ze 100Je na prachy) by se nevešli moje dva velké kulaté kartáče na vlasy -někdo hulí, někdo chlastá, někdo (např můj táta) kritizuje a ponižuje, mě uklidňuje mimo jiné česání vlasů. Koncert byl fajnový a u oběda v čínské restauraci se zjistilo, že nemáme prachy na zaplacení...tak sme byly rádi, za obědy za 90kč...já jsem se u čínské servírky blískla jediným slovem, co umím čínsky: šeše= děkuji
Minule sem byla pouze s tátou, byla fůůra zájemců, ale brácha sehnal jen dva lístky pro mě a otce...na koncert Plastiků a brněnské filharmonie- byl to NÁÁÁŘEZ! sice sme stáli, ale stálo to zato...málem sem měla i fotku s Plastikama, ale neměli časPlačící brácha tet přesvědčuje svoje nadřízené, aby se s plastikama konaly i další koncerty...hned u vchodu se k nám přitočil překupník a nabízel nám lístky, odmítli jsme nejen proto, že za ně chtěl děsnou sumu a ještě shánět tak večer ty, co chtěli jít, by bylo dost ošemetné. Na koncertě se ozývalo: "Zahraj vole!" a na to "Neruš vole!" "Zhebni babko a nepřerušuj mě!"
Po cestě domu sem se stavila u vietnamců a oni mluvili anglicky!!! -hustý, ti u nás ani nevědí co to je strom.
No snad ještě nekdy bude podobný koncert, kde se stihnu vyblejsknout s Plastikama a nebude se konat v miniaturním divadle Archa, kde je sice dobrá akustika... ale místo je taky důležitý!

Tet si půjdu psát parte a zítra se pudu udat do školyMlčící
/opět: omlouvám se za pravopisné chyby/

Poruchy příjmu potravy

6. května 2014 v 18:56 | angelxheart |  Historie mého života
Tento článek píši, protože to mám jako projekt do školy. Tak proč to nenapsat i na blog?
Bohužel původní náčrt tohoto projektu sem stratila -jak neobvyklé...
Porucha příjmu potravy " bludný kolotoč" je psychycké onemocnění.

Řadíme mezi ně:

  • mentální anoexii (úmyslné snižování váhy--->někdy až naprosté odmítání potravy)
  • bulimii (bulimia nervosa) tzv."vlčí hlad" (přejídání a následné vyzvracení potravy) a záchvatová přejídání (přejídání zaviněné stresem) Projevy: tajné neovladatelné přejídání následované výčitkami a úmyslným vyvoláváním zvracení... Rizika: zimomřivost, zvýšená kazivost zubů (zaviněná převážně častým zvracením), osteoporóza, vypadávání zubů a nehtů, zhoršování zraku-->slepota, otoky slinných žláz pod čelistí atd....

Tyto dvě onemocnění se mohou "střídat". PPP můžou trpět všechny věkové kategorie bez ohledu na pohlaví. Toto onemocnění může trvat rok i celý život, pro někoho je snadné se ho zbavit, někdo je jím naopak tak obklopen, že se ho nedokáže zbavit vůbec. Choroba může mít za následek i smrt.

PPP vzniká v důsledcích
  1. biologických: ženy jím prý trpí až 10× více než muži (pozůstatek korzetové éry -žena, která měla v pase více než 45cm neměla ve společnosti šanci)
  2. psychologických: stresu,závislosti na psychoaktivních látkách, zkresleného strachu z tloustnutí, perfekcionismu,
  3. sociálních příčin: nátlak -ze všech stran (cíleně zaměřená propaganda v médiích -ve prospěch nejen farmaceutického průmyslu) působící UMĚLE vytvořený ideál krásy...nejvíce na to slyší lidé s pocity méněcenosti např. u druhé generace černošských a latinoamerických emigrantů do USA, kteří mu podlehnou v domění, že tak vyrovnají rozdíl mezi nimi a ostatními obyvateli...toto je i u nás, přistěhovalci převážně asijské národnosti si myslí, že když si budou kupovat oblečení od drahých firem (např. HM apod.) a stravovat se v KFC a Mcdonaldu, tak budou něco lepšího než jen občejní přistěhovalci a bude na ně pohlíženo jinak a přitom se někdy nenaučí ani řeč svého nového domova.
Projevy PPP:
  • psychické: výčitky, podrážděnost, nesoustředěnost, závratě, zkreslený strach z tloustnutí, uzavření do sebe, ztráta zájmu o okolí, únava aj.
  • fyzické: řídnutí kostí, zvýšená kazivost zubů, ztráta menstruace a pozdější problémy s plodností, snadný vznik modřin dehidratace,nízký tlak, selhání srdce aj.

Dneska, zejtra, jindy

5. května 2014 v 19:55 | angelxheart |  Historie mého života
Jsem si přečetla jeden článek a okomentovala ho....tak sem si řekla, že se tu rozkecám o podobném tématu.
Autorka psala, jak je znechucená svým životem, že chce změnu apod. Už sem měla v prstech kdejakou kritiku, ale pak se mi naštěstí těch lidí zželí...
No já sem to zažívala taky to, že můj život je k ničemu, chtěla sem skočit z okna, ale štěstí mi přálo a už sem se od svých 4let trochu změnila a tak sem si hned řekla: "Dyt si zlomíš akorát kosti a možná přežiješ...bude s tebe mrzák a budeš si za to moct po fyzické stránce jedině ty!" Tet se spíš rodičovsky okřiknu: "Nebud srab, nefnukej jenom a něco dělej, už nejsi zavřená v ústavu, tak toho využij!!!" Tak sem se rozhodla postupně se měnit, abych se neztratila...ne stát se kopií jako plno ostatních, ale změnit se a být prostě sebevědomá osobnost...začala sem např. cvičit, ne že bych byla tlustá, ale nemohla sem ani pořádně běhat jak sem měla zubožený svaly, protože se mi na tělocviku od mala děcka posmívali, že nejsem nejrychlejší apod. a to víte...sou paličáci co chtějí být ve všem nej a tak si ty kecy vemou k srdci a usmyslí si, že tady nemůžou vyhrát, tak se ani nezúčastní. Mě totiž od 4let bolí břicho (vtedy sem zjistila, že moji rodiče -hlavně můj otec je psychopat, ale kdo dneska neni...sle musíme s tim něco dělat!). Vždy když se cítim špatně tak emoce nakopnu kamsi a ozve se břicho...proč bych měla brečet, když mě nikdo neposlouchá. A tak mě bolelo i při tělocviku, školu jako celek ani nepočítaje -kdo by se tam taky hrnul když vás tam nikdo nemá rád a vaši rodiče jeden svým vzhledem -otec vypadá jako bezdomovec s náměstím na lebce a vlasy jak po elektrickém šoku v sešmajdaných botách a vousy ze kterých by se mohla najíst celá naše vláda a máma svým chováním: jakmile viděla nějaké moje spolužáky/ačky tak hned: "Kristinko, tady sou holčičky/chlapečci z tvojí třídy pozdrav je a zeptej se jich jak se měli o prazdninách." apod.
No a tak se mi nakonec podařilo svým odmítáním si nosit vohoz na tělocvik s tím, že mě bolí břicho -když sem jen kňourala, že mě bolí břicho, tak sem musela cvičit dokud sem se nezačala plazit po zemi a nabírat různých barev- přesvědčit dokonce ústavní doktorku aby se rozhodla, že budu omluvená z tělocviku....pro mě to byla bomba, ale několik let praktického necvičení ze mě udělalo malý neohebný ufuněný uzlíček svalů a tak posiluju a cvičim:)A aby si mě alespon část lidí vážila...no žijeme přece mezi samejma děckama, který mají nutkavou potřebu někomu ubližovat, protože přesně v takové dusné atmosféře vyrůstali... rozhodla sem se si ze sebe dělat srandu a přitom si sebe vážit, žvanit blbosti i když na to nikdo o kolo nemá náladu...abych se přiznala už mají a jak sou rádi:D A někteří i prohodí vzduchem "ta je vtipná" apod. to se hodí do krámu.

Vy, co si stěžujete budte rádi, že nejste zavřený v ústavech a Klokanech a podobnejch sprm. sračkách a ubíjeni agresivitou svého "blízkého" okolí...já to tak měla a nemohla sem nikam...člověk nesmí jen skuhrat a lízat si rány...musíme to překonat a věřit si, že to zvládneme změnit!:)

/jako vždy, pardon za pravopisné chyby/

Stylový život

5. května 2014 v 18:42 | angelxheart |  Témata týdne
No nazdar...tóny písně, závislost a pak styl...ste mě vypekli:D Pod tohle slovo se schová tolik nesmyslů...no doufám, že tím pádem budou čánky ostatních blogerů rozmanitější a ne jako minule převážně jen stejné kecy o drogách, alkoholismu a sebepoškozování. Já napíšu zase asi víc článků a nebo naopak budu ráda, když dopižlám tenhle jeden.
Styl...Co se schovalo pod tento pojem u mě?
1) Styl života
Jáj, to budou zas ty mé obvyklé psychologické řeči:P Tak asi bych měla říct co mě první napadne...jenže u čeho začít? životní styl asi doufám víme, co tím slovním spojením je myšleno...máme nezdravý a zdravý atd...
Já tet musím trpět bezohledný životní styl ve svém pokoji (a světe div se, není zaviněn mnou) leda že sem mu svolila aby ke mě přišel v podobě lidí...no sou to vůbec lidi?...Jestli to bude někdo číst, tak bych se vás ráda zeptala, jestli vám připadá normální, že: Se seznámíte s lidmi, kteří potřebují nutně bydlení. Vy ty lidi ubytujete a říkáte si, fajn budu si mít alespon s kým pokecat...někdo mi pomůže s úklidem tzn. vysávání, zalívání kytek apod.
-tím sem chtěla říct, že ti lidé vám za střechu nad hlavou platit nemohou, tvrdí, že mají málo peněz a žádnou práci najít nemůžou (do podrobností zacházet není třeba), vy jim tu práci sháníte, ale oni to vždy odmítnou a zahrnou vás nekonečnými výmluvami, proč to nejde. Ale ti tak zvaní (dalo by se říct jejich následujícím chováním, spíš samozvaní ) kamarádi, brzo ráno hned vypadnou a vrací se kdy se jim zlíbí( třeba i v půl druhé ráno), klíče jim tedy vezmete aby byli závislí na tom, jestli jim otevřete a myslítesi, že pravidla kdy přijdou už budete držet alespon trochu v rukách...mýlíte se, ti lidé se k vám chovají jako ke svým sluhům co jim nechtějí leštit boty i když za to dostávaj tučnej výdělek, jako by to byli ONI co vás hostí v pokoji, jako by jste to byli VY ti idioti, co parazitují na jejich nervech a dobré vůli. Domluvíte se tedy s nimi, že přijdou např. ve 3hodiny, aby mohli ještě dát nádobí do myčky, vysát...a je osm večer a oni pořád nevolají a nezvedají telefon...tak já sem jim pak napsala sms, že když nepřišli ve tři, jak bylo domluveno, že asi už u mě neráčí spát a tak že s nimi už na spaní nepočítám (záměrně sem vynechala slovo dnes, protože mají v mém pokoji ještě své věci.) ale že stejně je to bezohledné nenapsat ani sms, že se omouvají, ale to a to do toho skočilo a že to odpracují příště...Najednou po té sms mě začnou neustále prozvánět...ale moje nervy už praskaj ve švech a tak jim to nezvedam...no bohužel nebydlím sama a tak domu přijde leckdy stejně jako já nesmyslně dobrotivá osoba a telefon jim zvedne...seřve je, co si to dovolujou a že teda u nás spát tedy nechtějí, když k tomu takhle přistupují a že nejsem žádné hej počkej...oni jí na to drze řeknou: "A to jako máme spát venku?!?" místo aby se káli a prosili za odpuštění...nejsem nějak egoistická, ale na to fakt sedí, že sou drzí jak hovada!
Abych nezapomněla, tak jestli vám to připadá NORMÁLNÍ takovíhle chování ze strany těch lidí?

/Jako obvykle se omlouvám za případné pravopisné chyby/

Šípková růženka...proč se zabila?

1. května 2014 v 15:05 | angelxheart |  Historie mého života
Původně sem se k tomu nechtěla vyjadřovat...tolik lidí se denně zabíjí a tolik jich je zavražděno... /Zavražděni jsou vlastně všichni a to Příčinami...jak se říká v Metrixu: "Příčina a následek"./
ale když už se tady na blog.cz to téma tak rozmohlo, proč ne.
Je to taková úvaha, nad smrtí a životem...no mohla bych se tu rozžvanit o tom, co je vlastně smrt...pod to slovo se toho tolik schováNerozhodný Zbývá jen jedno: napíšu povídku! Ale tet spátky k původnímu tématu, článku o princezně s andělským hlasem...
Já sem se zprávu o smrti Ivety Bartošové dočetla (stejně jako o smrti pana prezidenta Havla) skoro hned jak to dali na internet...zpráv mám plné zuby a tak je nečtu, ale zrovna jsem už po druhé byla právě na internetu a něco mě poňouklo abych se koukla do "novin" a tak jsem si to přečetla...máma má strašně ráda její hlas a tak mi o ní vyprávěla, že měla těžké dětství...její matka preferovala její sestru a její otec byl alkoholik...říká se, že si vybíráme takové partnery jako jsou naši rodiče a nebo jejich opaky...a u ní se jednalo rozhodně o jejich kopie...myslím, že by bylo rozhodně lepší, kdyby zůstala u toho p. Macury nebo jak se jmenuje, sice by ji neustále obohacoval o své psychologické názory, ale alespon by na ni ruku nevztáhl , narozdíl od jejího manžela...někdo kdo vám je schopen říkat "prdelko" si vás určitě moc neváží. A to, že se zabila na jeho narozeniny, je toho jasným důkazem.

Když jsem se dočetla, že zemřel Václav Havel tak machrovali, že se rozezní zvony na jeho počest.... vyběhla sem na terasu, tehdy jsem bydlela u Internacionálu -stále stojícího symbolu moci komunistů, tak sem na něj tak pohlížela a čekala až se rozezní zvony...nic...zavolala sem mámě a ptala se jestli se k ní ta zpráva o úmrtí dostala a také jestli neslyší nějaké zvony. Říkala, že žádné nezvoní...tak nevím zda zazvonili...tak asi zvony uznaly za vhodnější vzdát mu hold minutou tichaNevinný
V televizi se měnil program a tak jsem konečně skoukla Odcházení, které mě už jak bylo v kinech lákalo svým uklidňujícím názvem a povedeným plakátem. Je to jeden z mých nejoblíbenějších filmů♥
Film mě natchl jak Havel krásně dokázal (někdy až morbidně) humorně ztvárnit svůj život byť jen v jednom filmu a přeci tak do detailu a v kombinaci s dokonalými kostýmy, brilantně přesvědčivými výkony herců...prostě nádherné spojení!!!